Kapitola 13

Po zemi se rozletěli jiskry, jak kov dopadl na podlahu. Vladymir prozatím nepřišel o žádnou končetinu, za což byl nesmírně vděčný. Za to už začal dobrou čtvrtinou své mysli podvědomě aktivovat metabolismus do pohybu. Tep se mu zvýšil, teplota lehce vzrostla, svaly jako by se začaly promazávat oleji. Potřeboval zhruba tři a půl minuty na to, aby se alespoň část jeho biologických konfigurací přizpůsobila boji. Ovšem dle protivníka, kterému čelil, stačilo k jeho zabití mnohem méně času. Vladymir ke svému překvapení velmi rychle vymyslel plán.

Získá zhaslou louč. Uhlím nakreslí Velen´ha, tedy portálový symbol. Najde Pancha a rychle odtud oba vypadnou. Problém je, ano správně, v posledním kroku. Respektive v nalezení Pancha. Ať se mezi uhýbání útočníka rozhlížel seberychleji, nedokázal ho ve tmě najít. Ostatně mu přišlo divné, že by Pancho po takovou dobu nevydal ani hlásku a toho i přes namlouvání si opaku obrovsky děsilo. Co když...

Ne! Pancho je v pořádku. Možná je podivín, ale není úplný hlupák. Dobře se schoval, protože ví, že tenhle soupeř je nad jeho síly. V okamžiku dokončení téhle myšlenky sebou trhl. Přes jeho levý bok se přehnala kovová bouře a on ucítil, jak mu lehká krvavá sprška promáčí oblek. Místo bolesti mu však tělo poskytlo k ruce zcela jinou emoci. Vztek. Vladymir scvakl zuby a ohrnul rty podél svojí čelisti, takže vypadal jako pes, který by udělal vše pro to, aby mohl kousnout do něčeho živého. Otočil se, proskočil podél pravé strany soupeře a s kotoulem se ocitl tři metry od okraje sálu, kde se povalovaly mohutné balvany. Jeden z těchto balvanů vzal a mrštil jím plnou rychlostí.

Jeho soupeř jen lehce uhnul stranou a pak snad jakoby se pod tou temnotou pláště a v podstatě žádného výrazu, projevil smích a pohrdání. Když se začal pomalým tempem blížit k Vladymirovi, jako by snad chtěl ještě podtrhnout jeho nesmyslný pokus o vzdor, Vladymirovi přeběhl čistý úsměv po tváři a oči se mu zaleskly. To vyvedlo přízrak trochu z míry a lehce naklonil hlavu na pravou stranu v jakémsi údivu. Rychle se ale vzpamatoval a vyřítil se jako z probuzení směrem na Glitchera. Vladymir snad v panice zakopl a tvrdě dopadl na pravou ruku. Jen tak tak se vyhnul ostří, které mířilo na jeho hlavu. Hned jak se ocitl mimo ránu věděl, že ačkoliv je to krajně riskantní, tak už mu nezbývá nic jiného, než se rozběhnout ze všech sil. Přízrak takové smýšlení nečekal, a tak se na moment točil na místě, kam původně vedl svůj úder.

Vladymir vystřelil jako dravec z vysokých korun stromů a rychle se přibližoval k omegovému sloupu uprostřed místnosti. Když dorazil,

hluboce, i když na to měl jen málo času, si oddechl. Celý sloup z omegy byl na padrť díky přesně mířenému hodu kamenem. Uprostřed se leskly dvě čepele impozantního vzhledu. Vladymir bez podivu obě čepele svýma rukama vytáhl a s naučeným pohybem s nimi zatočil kolem sebe, přičemž odhadoval hmotnost. Ta padla přesně jeho přáním, a tak se neznatelně zazubil.

Onen fakt, že čepele padly do rukou narušitele, strážce evidentně rozzuřil, což se začalo projevovat prudkými psychickými výboji po celé místnosti. Napětí bylo tak mohutné, že skřetům, nebo lidem s poruchami psychické koncentrace by okamžitě vybuchla hlava. Vladymirovi naštěstí nic takového nehrozilo a jen se mu z nosu nevině spustil proužek krve. To neubralo ani špetku na jeho úsměvu. Naopak.

Následoval neskutečně rychlý skok, který si nebral servítky a mířil přízraku přímo na hrudník. Samozřejmě stříbrnou čepelí. Železná zatím povlávala za Vladymirem a dodávala mu balanc. I přes dobře mířenou ránu přízrak zareagoval pohotově a místo samotného krytí ťal na odpočívající ruku v pohybu kolem pravého boku Vladymira. To vyvedlo Glitchera trochu z míry, a tak se otočil ne špičce přední nohy a otáčel svoje tělo jako na neviditelném kruhu kolem své osy, aby dostal ruku, která nebyla v pozoru mimo dosah rány. Když tak učinil, přízrak naprosto bez jakéhokoliv náznaku ztráty rovnováhy, nebo byť jen projevení nucené setrvačnosti, vystartoval znovu směrem, kam Vladymir odtančil. Ten už mezitím, ale protivníkovi vlohy prohlédl a věděl, že pokud nepůjde prudce k zemi nebo do kotoulu, tak přijde o hlavu. Učinil tak, a nakonec v rychlém pádu na zem, když nebylo možno provést kotoul kvůli zbraním, které třímal v rukách, udeřil stříbrnou čepelí pod nohy přízraku a v soustředění a lehké křeči v pravé ruce ukázal symbol Hal´Agor, což protivníka v mrknutí oka obalilo v oblaku mraků a drobných psychických vln. Byla to taková malá klec.

Přízrak nejdřív trochu bez pochopení natočil hlavu a zesílil napětí v místnosti. Pak mu došlo, co se děje a se skoro rozzuřením udeřil celým tělem do kraje bariéry. Ta se prohnula k Vladymirovi, ale nepovolila. Tedy alespoň ne bariéra. Vladymir, který bariéru držel svojí energií dostal úder jako od chrámového zvonu přímo do hrudi. Když to přízrak viděl, tak se jakoby znovu, pomyslně zasmál. Začal se připravovat k dalšímu nárazu. Vladymir musel spěchat. Nadhodil si stříbrný špíz, vymrštil ho přímo do hrudi strážce a zatím začal železným do vzduchu kreslit Hal´Agorat, což mělo bariéru modifikovat do jakési odporné

šrotovací místnosti. Čepel, kterou hodil se s lehkostí proplula bariérou, neboť silná netečnost stříbra ji otevřela neškodnou branku v celé bariéře. Ta ovšem kvůli narušení začala být nestabilní a začala "povolovat ve švech". Čepel se zabodla do přízraku a ten úpěl jako by se koupal v zahuštěném ohni. Mezitím Vladymir začal rychle bariéru stlačovat, což začalo přízrak uvnitř drtit. Po chvíli byl Vladymir vyčerpaný, ale musel rozdrcení dokončit, jinak by protivníkovi jen pramálo ublížil, neboť po povolení, by se z immateria zase všechna energie vyvalila ven a přízrak by zůstal nepoškozen.

Zabral. Naposled. Plnou silou. Bariéra se proměnila v jiskry, které skákaly jako blechy po kovové podlaze, dokud nevyhasly. Padl na zem a vedle něj cinkla stříbrná čepel. Takhle tam ležel, dokud ho nezačalo hřát příjemné teplo...