Glitcher

Nejdřív se cítil, jako by mu na hrudi ležela vypasená kočka. Po chvíli zjistil, že vlastně není mrtvý, takže by mohl zkusit otevřít oči. To šlo ovšem nesmírně těžce. Opravdu zle. Začal pomalu propouštět svou mysl vlastním tělem, aby díky svému psychickému soustředění nahmatal, zda jsou všechny životní funkce, orgány, končetiny, svaly, cévy a šlachy v pořádku. Hned jak se jeho miniaturní psychická sonda chystala na cestu z bran jeho mysli, zachvátila ho bolest. Taková, že si jen vzpomínal na to, že se chytl silou rukama za hlavu, otevřel oči a hned zase upadl do bezvědomí.

To, co jeho oči viděly bylo ovšem zvláštní. Viděly totiž pergamen, obrazy a tapisérie. Kolem něj se během té chvíle lesklo světlo odrážené od všemožných kovových nástrojů a vybavení domácnosti. Navíc to zvláštní teplo. To teplo, které se v okamžiku uzavření Hal´Agor zdálo jako sen, který už se v jeho životě nemůže nikdy splnit. A přeci to nebyla pravda a najednou se vznášelo všude kolem něj. Na nic z toho však nemohl myslet, protože jeho mysl, ať sebevíc opečovávaná, byla momentálně v bezvědomí, tedy jakékoliv konstruktivní přemýšlení mimo nesmyslných halucinací nepřipadalo v úvahu.

***

"Přežije?" promluvil skoro bez zájmu tenký hlas.

"Bez obav. Vypadá mizerně a pravděpodobně by se mu dosáhnout takové migrény nepodařilo ani po třech nocí v Butingradských pajzlech, ale není nějak zvlášť poškozen" vypravil ze sebe vesele hlas hluboký jako Les Buvarů.

"Tak je to v pořádku. Hádám, že bych se přes fakt jeho smrti přenesla, i přes to bych byla raději, kdyby se nám jeho život podařil zachovat. V zásadě je momentálně moje povinnost tak učinit, takže vám dlužím svoje velké díky mistře...?"

"Calandor madam".

"Slečno" opravil ho ženský hlas.

"Omluvte mě" prohlásil hlas a bylo slyšet, jak jeho kroky mizely dálce, když se vzdaloval.

Posadila se vedle Vladymira. Položila mu ruku na čelo a povzdychla si. Očekávala, že alespoň otevře oči a podívá se na ni. Proto si pro něj také připravila nazlobený výraz, který by mu nabídla hned po jeho prvních vjemech zpět mezi živými. On se však ani nepohnul. Snad jen lehce pohnul hlavou doleva, ale zase ji vrátil tam, kde byla. Vzdychla, zvedla se a z bronzové konvice si nalila kávový helmuk s trochou auzerijského rumu. Trochu zkřivila obličej, ale pak se pousmála, nad trpkostí a přívalem energie. Pak naposledy zvedla oči ke spícímu Glitcherovi a pomalým krokem odkráčela z místnosti.

Hned, jak se tak stalo, Vladymir zamrkal. Cítil se slabí, jako by právě vypadl z hnízda a pořádně si polámal kosti. Na stranu druhou se cítil lépe, než když se mu do hlavy zařezávala psychická bolest po krutém boji. Pomalu začal otáčet hlavu, aby zkontroloval, že je schopný pohybu a nestíhá ho žádná závrať. Když zjistil, že jen nepatrně, nahnul se z postele, aby si podal svoje věci, které se válely skoro všude kolem něj.

Věděl moc dobře, kde je. Byl v cechovním domě jeho řádu, ale teď rozhodně neměl čas na handrkování s autoritami. Musel rychle vyzvednout svoje nové zbraně, které beztak řád schoval na nejprofláklejší místo v celém zatraceném Butingradě. Poslední krok, před útěkem samotným, bylo najít Pancha.

Když si přehodil nohy přes okraj postele, bodlo ho v levé ruce, ve které, jak si ani nemusel příliš pracně vzpomínat držel stříbrnou čepel, kterou vymrštil po protivníkovi. Začal se potichu oblékat, ale každý jeho pohyb jako by byl předznamenám hromobitím. Tak mu to alespoň přišlo.

V jeden okamžik si myslel, že se k pokoji blíží znovu kroky, a tak si bez dlouhého rozmýšlení a plný děsu lehl zpátky do postele a pokračoval v předstírání své indispozice. Po chvíli čekání beztak pokrčil rameny, neboť to musel být sluha, psychovalean řádu nebo možná dokonce pes. Jeho smysly byly jako by je právě teď někdo vytesal z žuly, jinak by tyto markatní rozdíly díky sluchu určitě zaznamenal s větší jistotou.

Pokračoval v oblékání a když dokončil poslední přípravu, a to zapnutí jeho pásku a brašny přes rameno, došlo mu, že cechovní dům bude asi tak lehké opustit, jako projít obchodem s hudebninami v rytířském brnění. Všude byly nástrahy ve formě soch, maleb, fresek, harampádí, poloartefaktů, nástrojů a úložných runových desek. "Kruci" pomyslel si a začal se rozhlížet z jeho pokoje v druhém patře domu. Byl si tím celkem jistý, neboť byla chodba byla vymalována světle modrou barvou, která znázorňovala číslici dva. Samozřejmě také číslo jeho pokoje o tom leccos vypovídalo. Nemeškal a začal se pomalou chůzí plížit k rámu, který vedl ke schodišti. Dříve, než k němu však dorazil úplně, zadržel se ve vzdálenosti dvou metrů a otočil se do chodby vpravo a pokračoval v šouravé chůzi.

O stěnu byla opřená stará násada od flagitudy, která bez vlaječky mohla sloužit jako perfektní opora pro jeho tělo. Snažil se moc neplašit a přemýšlet rychle, ale moc mu to nešlo. Když už potřetí slyšel kroky a zase mu málem vypadlo srdce z pusy, rozhodl se. Najde okno a spustí se. Možná mu zbylo kus lana v kabele. Popřípadě sváže svoje prostěradla a obal na peřinu. Znělo mu to v hlavě jako to největší útěkové klišé v dějinách tajných útěků, ale byl pod tlakem, čas letěl, Pancho nikde a on zkrátka nehýřil nápady.

Zkontroloval kabelu a zjistil, že lana má dobrých šest metrů, což by mohlo stačit na patro a půl, možná méně, při výšce cechovních stropů. Šel by si pro bezpečnou jistotu, ale nakonec si řekl, že přeci jen spěchá a v sázce je hodně. Trochu se mu zatočila hlava při představě, že ve svém stavu bude muset provést "pád" či "skok", ať už bude sebemenší.

Dobelhal ke konci snad třicetimetrové chodby a podle ruchu, který byl slyšet po budově soudil, že se blíží ráno. Nebo večer? Co na tom. Otevřel okno, které se kvůli jeho zbrklosti rozvrzalo jako starý kouřostroj. Pomalu se začal otáčet a jeho panika začala prudce stoupat.

"Vladymire? Vlady!?" rozezvonil se hlas z patra pod ním a spěchem začali znít kroky o dřevo.

"Fale mo-Oh" zaklel nahlas Vladymir a začal bleskově, avšak s roztřepanými prsty svazovat lano. Dvakrát mu upadlo na zem a kroky se skoro řítily směrem po schodech. Situace vypadala naprosto ztraceně a Vladymir už se připravoval na sáhodlouhé vysvětlování cechovému Shromáždění podklinize, což byl v podstatě sněm zodpovídající za cechovní dům a za aktivity členů cechu v jeho blízkém okolí, když v tom uslyšel cinkání, které se pomalu vzdalovalo. Pochopil. Spadly jí klíče! Vzchopil se a utáhl poslední uzel. Dvakrát zatahal, aby zkontroloval pevnost a musel zkřivit tvář, když se zalekl na pohled mizerné nosnosti. Nebyl čas dumat. Začal se soukat přes okenní rám a svoji věrnou podepírací hůl nyní používal k jištění lana, kterému se jednoduše nedalo věřit.

Když mu obě nohy vysely nad ulicí, zapřemítal ještě poslední dvě vteřiny, zda dělá dobrou věc a zdali by nebylo rozumné se cechu vydat a pokusit se vše vysvětlit, popřípadě najít mezi členy pomoc, která by mu problém pomohla vyřešit. Ale jen dvě vteřiny. Pak pustil hůl, kterou zaklínil od okna po roh chodby a oběma rukama se chytil okenního rámu. Dělalo mu trochu problém chytit lano, aniž by si prsty pořezal o okap, ale pak se oběma rukama pustil a zase chytil až v úrovni pod okapem. Náraz to byl silný, ale on se držel pevně. Trochu se mu zatočila hlava. Začal se urychleně spouštět a z prostoru nad sebou slyšel spěchající kroky člověka, který se chodbou vydal k otevřenému oknu a volal na něj, ať není jako malej. Výzev nedbal a ani se na ně příliš nesoustředil. Když byl asi dva a půl metru nad zemí, zazrnilo mu před očima a on se pustil. V ten okamžik jeho tělo zareagovalo, jak bylo naučené a začalo napouštět nohy a hruď rychlou dávkou adrenalinu, která měla zajistit rychlou reakci orgánů a svalů, aby nedošlo ke zranění. Nebylo třeba. Dopadl do salátu. Respektive do stánku se salátem, který při své plesnivosti představoval spíše polštář z biomasy než kvalitní produkt vhodný pro kulinářské choutky.

Prodavač zuřil a začal po Vladymirovi házet zbytky rozmašírované zeleniny. Vladymirovi pád spíše nahnal krev do žil, než ubral na obratnosti, takže rychle vstal a mrknutí oka byl ve cvalu pryč z místa úniku. Naposledy se přitom ohlédl na cechovní dům, z jehož okna hleděla krásná žena, která měla v očích spíš než zlost, smutek.

Odvrátil se a povzdychl si, načež přidal do běhu.

Teď musí vyzvednout svůj lup. Ano svůj a nikoho jiného. Věděl, jaká má cech práva, ale k jeho právům se vztahovalo vyhodnocení ceny uloupeného materiálu, přinejmenším rozloučení s cennostmi. Alespoň věděl, na co se může obrátit.

Mířil k Obézní Huse a z celého srdce doufal, že trefí první prachovou skrýš, kterou cech mohl vybrat. Vybral tuhle, protože se mu osobně zdála nejvíc spolehlivá a měl podezření, že cechmistr z místní cechovní kartáty měl nějaké přátelské vztahy s provozovatelem jak prachové skrýše, tak s hospodským. Teď snad, aby nepřišel pozdě.

Po chvíli běhu mu došlo, že ze strachu a spěchu zapomněl na Pancha. Kruci. Co teď? Vrátit se nemohl, to nepřipadalo v úvahu v případě, že se nechtěl nechat nyní už při nejlepším nechat držet na lůžku, v horším případě zatknout. Rozhodl tedy, že nejdříve se tedy vypořádá s materiálním zmatkem, který ho zastihl po odebraní zbraní, které uloupil v butingradské bance a teprve potom obrátí svoji pozornost na pravděpodobně beztak bezstrarostného Pancha, který se mohl nacházet v tomto rozsáhlém městě téměř kdekoliv. Zmizet co možná nejdál, což byl další krok, který musel splnit, zatím nechával celkem bez povšimnutí plout ve své hlavě jako loď čekající na odchod bouře, která už před dlouhými dny znemožnila plavbu z přístavu.

Docházel mu dech, a tak tedy připustivše si nebezpečí, zastavil, aby se opřel o stěnu jednoho ne tak odporného domu. Kolem procházel prodavač se smažícím hrncem, který měl přepásaný gumovými popruhy kolem krku, a přitom rukama se spálenými ťupkami od kapek vařícího oleje rozdával kolemjdoucí své zboží, či pečlivě počítal zaplacené sumy. Pokud se dopočítal správně, věnoval zákazníkovi srdečný úsměv. Jeho úsměv podle Vladymira mohl pramenit z opiátů, které v Butingradu byly asi tak lehce k sehnání, jako navigační svíce. Když však prodavač procházel kolem něj, přestal být podezřívavý a spatřil, že muž své štěstí doopravdy projevuje.

Vzhledem k hladu, který ho provázel od probuzení a k faktu, že prodavač byl člověk s duší na Butingradského obyvatele překvapivě čistou, vyhodil do vzduchu půl jižní kamraku se zaraženým obrysem starého krále a lehkými odřeninami po stranách.

Muž minci chytil popálenou rukou a usmál se, přičemž vyšpulil břich, kterým Vladymirovi nabídl možnost výběru pochutiny ze tří druhů smaženého jídla.

Kotlík měl uvnitř tři košíčky, které cedily přebytečný olej zpátky do kotlíku a v těch se nacházela smažená brambora, kachní, kuřecí a myší končetinky a něco, co vypadalo jako zbytky skřetích rukou, což bylo ve městě samozřejmě zakázané, a proto to bylo posypáno lehkou vrstvičkou mouky, aby nezkušené oko nezpozorovalo nekalost.

Vladymir sáhl po myší nožce a oplatil muži úsměv. Ten už se však valil dále ulicí.

Na jídlo bylo jen málo času, avšak jeho chuť Glitchera tak omámila, že se přistihl jen tak nezávazně odpočívat na ulici uprostřed dne, který se nakonec ukázal jako klidný a slunečný.

Někdy by si přál, aby mohl věnovat svůj čas jen slunečním paprskům. Aby měl jednou čas na čerstvý vzduch, který jeho duše tolik potřebovala...