Kapitola 4

"Wow, jsou dost rychlí a vypadají, že vědí, co dělají" podotkl s úžasem Pancho. "Jsou to profesionálové, myslím, že těch se jen tak nezbavíme" odpověděl Vladymir.

Seděli v ústí jednoho z kanalizačních otvorů hlavního města a s očima na šťopkách sledovali panikařící obyvatele města a zcela vyrovnaně prohledávající členy stráže Butingradské banky. Po útěku z banky, který, jak se s odstupem času dalo vypozorovat, byl klíčový k přežití, se uchýlili do této odporné skrýše s domněním, že sem se nějakou dobu nikdo dívat nebude. Znělo to rozumně, ale odporoval tomu fakt, že když pořádně nastražili uši, tak slyšeli, jak z hloubky odpadní trubky vycházejí kroky a hlasité funění vojáků, kteří se i přes smrad chtěli za každou cenu dostat ke zločincovi a přetáhnout ho Coelsovým obojkem.

"Zvláštní věc tenhle obojek co nosí kolem levé nohy. Jednou jsem si myslel, že je to jen módní výstřelek bankovní stráže, ale pak jsem na jednom náměstí spatřil, k čemu to slouží..." "K čemu? Prý je to nějaká zbraň!" Pancho zněl skoro užasle. "Ano, i tak se to dá říct. Styk s tou věcí bolí, o tom není pochyb". Kroky za nimi zrychlily a funění už bylo skoro cítit za zátylkem. "Okej, čas odsud vypadnout" zavelel Vladymir a seskočil z trubky hluboko na zem. Pancho se pokoušel ho napodobit, ale dopadl na paty, zakymácel se a s obrovskou ránou dopadl do stánku se zelím. "U Ramsayho! Pomoc! Zloděj zelí!" začala řvát babka, co se o stánek do této chvíle s láskou starala. Vladymir vzal Pancha za loket a mrštil s ním směrem, kudy se museli rozběhnout. Zabralo to a nohsled se rozběhl téměř stejně rychle jako jeho pán směrem dolů z ulice. Běželi na jih. Za svobodou. Jenomže než mohli město s klidem opustit, museli se stavit ještě na jednom místě. "Obézní Husa, tady to je. Nech mě jít dovnitř samotného a raději hlídej, kdyby stráže přišli moc blízko" pokynul Vladymir společníkovi Panchovi. Dlouze se podíval na hostinec a na jeho tváři přeběhl náznak strachu. Nebál se toho, co v hostinci je, spíše toho co v hostinci možná vůbec není...

"Ach, to jsou k nám hosté" pach z úst přítomných byl nesnesitelný ale Vladymir se o to nezajímal a rychle postupoval kupředu. Zašel až na úplný konec začouzené hospody a lusknul prsty před slepým mužem, který seděl před na první pohled zcela obyčejnými dveřmi. Kdyby Vladymir soudil jen podle toho, co viděl, za tyhle dveře by nikdy nic cenného neschoval, ale on moc dobře věděl, že lepší místo pro jeho poklad v celém městě není. "Mhm, mistr Glitcher. Co přivádí tak dobrého kuchaře do naší skromné hospody?" "Víš, proč jsem tady. Nezapomněl jsem, že jsem si u vás něco schoval. Na, tady jsou tvoje peníze a teď už mi vrať moje věci" Položil před muže pytel s opraženými kaštany. "Jen klid, však už vím, má stará paměť mi už tolik neslouží..." s těmito slovy pokynul rukou oproti dveřím. Nejdřív pomalu nahoru, pak lehce doleva a nakonec kruhově kolem kliky. Na dveřích se začal tvořit povlak, který vypadal jako zlatý pil, který nosí včely do svého hnízda. Z tohoto povlaku se za chvíli stal symbol, který neměl podobu ničeho co Vladymir za život viděl. Symbol zazářil a pak z ničeho nic zmizel spolu s klapnutím kliky na dveřích... Otevřeli se. Muž sáhl tak rychle dovnitř, že Vladymir ani nestihl nakouknout a už dveře znovu zavíral a podával mladému zloději dlouhý vak. "Tak, zde je máš, a teď

si myslím, že bys měl buď zmizet, a nebo se smířit s dopadením" zacenil se. Měl pravdu. Sancho z venku řval jako by ho zasedl troll. "Do prdele..." zabručel ještě Vladymir.