Kapitola 3

Sledovat stopu nebyl pro zkušeného stopaře, jakým byl Dan žádný problém. "Bylo jich tak dvacet pět až čtyřicet. Nevím, jaké byli rasy, ale byli s nimi minimálně čtyři lidé. A vypadá to, že měli hodně na spěch." Řekl Dan a zvedl se ze země, kde právě zkoumal stopy skupiny, kterou pronásledovali. Nechali chvíli koně se napást a pak je zase popohnali do svižného tempa. "Touhle rychlostí je můžeme dohonit do tří dnů." Řekl zlehka stopař skupiny, Dan. Od začátku své výpravy se ale nezmínili o plánu, jak chtějí skupinu přemoci. Natož získat důl, který zčistajasna zmizel a zbyla po něm jen obří díra do země. "Nesnáším mágy..." vyslovil nahlas Ben názor všech tří bratří.

Cesta ubíhala pomalu, a tak se bavili o všem možném, na chvíli se dostali i k politice. "Hele, proč vlastně pracujem pro krále Sapa? Vždyť ho ani nevolíme..." zmínil se Dan. "U jednotek Bruce Beeho, nebo jako Desmondovi průzkumníci bychom se možná vyznamenali lépe, ale Sap platí líp. Proto jsme přece vstoupili do Žoldáctva..." připomenul Chris. "No, ale byla by tam mnohem větší zábava. Přijde mi, že tu řešíme úplné hovadiny jenom proto, aby král Sap měl díky nám pověst, že se zajímá o chod země a ne jenom o svou pokladnu." Nedal se Dan. "Občas si holt musíš vybrat mezi ctí, statečností, slávou a těmahle žvástama, nebo penězi. My vybrali peníze. A naše konta v Butingradské bance na tom rozhodně nejsou špatně." Vložil se do rozhovoru Ben. "No, máte asi pravdu... Ale vždycky když jsme jako malí trénovali, snil jsem, jak vykonáme hrdinské činy a zachráníme celou Kameriku a stanem se hrdinama země a tak..." zavzpomínal Dan. "Tenkrát jsi byl prostě dítě a nechápal jsi život." Dokončil diskuzi rázně Ben. "Hele, támhle stoupá z lesa kouř!" všiml si Chris. "Jdeme se tam podívat!"

Koně uvázali na kraji lesa, vypili lektvar, který způsobil, že nevydávali vůbec žádné zvuky a vydali se na cestu za slabým proužkem dýmu, stoupajícím k obloze z vrcholku zalesněného kopce. Tábor nepřátel byl postaven opravdu ležérně. Neobtěžovali se opevněním, ani předsunutými hlídkami. Utábořili se na mýtině na vrcholku kopce, postavili 4 hlídky do rohů a bezstarostně si rozdělali oheň. "O opatrnost se asi moc nestarají..." pomysleli si žoldáci. Posunky se domluvili, že každý se vplíží do tábora z jiné strany, pokusí se zjistit co nejvíce informací a za dvě hodiny se sejdou u koní.

Dan se rozhlédl. Ze strany, ze které hodlal infiltrovat nepřátelské ležení, neviděl žádné hlídky a nezdálo se, že by mu hrozilo nějaké nebezpečí odhalení. Před ním byla stěna největšího stanu z tábořiště. "Asi jídelna..." pomyslel si. Pomalu se připlížil blíž. Sklonil se k zemi a nadzvedl dolní cíp plachty. Uviděl zástupy nohou tísnících se u lavic, diskutujících na nejrůznější témata a uslyšel mlaskání, dupání, řinčení hrnců a polykání jídla. Seběhly se mu sliny v puse, ale on si jen odplivl a zase pustil stěnu stanu zpátky tam, kde byla původně. To, že byla většina tábora zde, znamenalo, že se tu bude moci porozhlédnout a snad nebude odhalen. Vytipoval stany, které prohledá nejspíš Ben a Chris a vybral své cíle. Nejdříve se vydal k malému stanu, kterému přes vchod visely kožené kalhoty a před vchodem stály mohutné holiny.

Nakoukl opatrně dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Rychle si prohlédl obsah stanu, ale nenašel nic zajímavého. Zkusil tedy štěstí u sousedů. Tam ale také nepochodil. Už chtěl pokračovat k dalšímu stanu v řadě, ale najednou uslyšel zvuk mnoha nohou a uviděl, že večeře nejspíš právě skončila a z jídelního stanu se rozcházela nejrůznější stvoření do svých skromných přístřešků. Bylo tam asi pět lidí, šest koboldů, asi patnáct skřetů, jeden golem, dva zlí minotauři a fůra dalších stvoření, která v těchto končinách nemají co pohledávat. Dokonce tam zahlédl jednoho Buvara. Rychle se rozhlédl a skočil do stanu, stojícímu ve stínu na kraji mýtiny, kterého si nejdříve vůbec nevšiml. Stan byl zvenku malinký, ale zevnitř se zdál mnohem prostornější - jakoby se stan zvětšil, nebo Dan zmenšil. Byl plný svitků, baněk, nějakých prášků nejrůznějších barev a dalšího magického nářadí. "Fuj." Odplivl si a rychle se schoval v nejtmavším rohu, mezi skříní a nějakou řadou krabic. Zepředu ho kryla hromada nějakých svitků, takže nebyl vůbec vidět, ale byl připraven zjistit, co za zvláštní osobu zde přebývá.

Když už ho čekání začalo nudit a málem se rozhodl jít už pryč, rozhrnulo se vchodové plátno a dovnitř vešel starý muž celý v tmavě rudém plášti, ve společnosti přísně vypadajícího muže. Měl ostré rysy a prořídlé černé vlasy. Vypadal asi na čtyřicet. Měl na sobě zbroj podobnou zbroji Kamerických důstojníků, ale byla celá černá a měla na sobě zvláštní symboly, kterým Dan vůbec nerozuměl. Stařík se posadil ke stolu a na chvíli se zamyslel. Přísný muž šel však přímo k věci, začal pochodovat pořád dokola a spustil. "Jsme tu už příliš dlouho. Navrhuji opustit stanoviště a vydat se co nejrychlejší cestou zpět do bezpečí džungle Prasoopic. I když je to tu málo osídlené, pořád jsme na území nepřítele a objevení našich záměrů by mohlo poškodit Jeho plány." Vychrlil ze sebe generál. Dan vůbec nechápal, o čem je řeč, ale nemohl dělat nic jiného, než poslouchat dál. "Oceňuji vaši starost, poručíku." Spustil pomalu stařec. "Ale já vím, co dělám." Potřebuji zde získat přísady do svých kouzel, které se jinde skoro nevyskytují. Bez nich se teleportace takto velké skupiny, navíc s tak silně očarovaným předmětem nemůže povést." Vysvětloval. Měl sice příjemný hlas, ale mluvil, jako by byl nejchytřejší na celém světě a všichni byli jen děti, které ho vůbec nechápou. Dan dostal chuť něčím ho praštit do hlavy a zdrhnout. Usoudil ale, že je to moc riskantní. "Když myslíte, čaroději. Vy tu velíte. Prozatím" zašeptal si pro sebe poručík. "A co bude s naším drahým průvodcem?" zeptal se škodolibým tónem. "Ta prasoopice? Nic nám neudělala a pochybuji, že by mohla ohrozit nějak náš plán. Ale pořád je to prasoopice, tak jí třeba zabte." Rozhodl ležérně stařeček a začal brkem něco škrábat na pergamen. "Ještě něco?" vzhlédl za chvilku od práce. "Ano. Pořád nechápu účel této mise. K čemu bylo ukrást ten důl za pomocí tak složitého kouzla, když by stačilo vyrabovat tady okolo pár měst a rychle zmizet, aniž bychom vzbudili větší pozornost?" zeptal se. Tohlevrtalo Danovi hlavou už pěkně dlouho, tak zbystřil sluch a dychtivě čekal na staříkovu odpověď. Ten se teatrálně nadechl a pomalu odložil brk. "Hmmm. Mládí... Kolikrát Vám to ještě budu vysvětlovat, pane podporučíku... Lord potřebuje najmout další bojovníky - proto potřebuje peníze. Potřebuje také nerostné bohatství, a jelikož nevlastní žádnou ehm... hodnotnou zemi, musí si pomoci jinak. A k vašemu poslednímu dotazu - my pozornost vzbudit chceme. Jen za tuto výpravu se k nám přidalo bezmála dvacet dalších bojovníků ochotných bojovat po našem boku. Čím více budeme lidi tyranizovat a škodit jim, tím více bojovníků se k nám přidá. A Lord ocení každou oddanou... duši." Zasmál se vědoucně. Dan se podíval na generála a z jeho výrazu pochopil, že jsou na stejné lodi. Ani jeden nic nepochopil a oba mají chuť toho otravného starce knihomola přetáhnout jednou (no možná i víckrát) něčím po kedlubně, aby se mu to tam trochu srovnalo.

"Pokud již nic dalšího nepotřebujete, mladý muži, východ je támhle." Ukázal protiva kostnatou rukou a přestal si zrudlého poručíka všímat. Ten naštvaně odešel, a kdyby stan měl dveře, určitě by jimi praštil. Dan se ještě chvíli rozhlížel a snažil se zapamatovat, o čem to ten bláznivý děda mlel. Pak počkal, dokud se neuložil k spánku a pod rouškou noci vyklouzl ze stanu a zamířil na místo, kde před několika hodinami s bratry zanechali koně.