Kapitola 2

   "Pane, přišli za námi nějací lidští poslové." Mohutný ork se zamračil. Nesnášel lidi, nemohl je ani cítit. Doslova. Stejně, jako smrděli orkové lidem, zapáchali lidé orkům. "Co chtějí? Nejsou to špióni?" zachrčel orkskou hrdelní řečí, přičemž provrtával svého podřízeného vražedným pohledem. "Udělej chybičku. Ať se tě mohu zbavit, Grungu." Pomyslel si a v duchu se temně zasmál. Už nějakou dobu věděl, že si ambiciózní mladík dělá zálusk na jeho místo generála třináctého šiku orčí divize ve službách armády Stínového lorda. Byl si však jistý, že Grung ho podcenil. Legendárního Raaga, největšího z orků, který se během dvou týdnů změnil za zavržence a odpadlíka generálem šiku čítajícího přes třista orčích válečníků, nedokáže nikdo přechytračit. A mnozí už se o to pokoušeli, bohužel již svou zkušenost mohou šířit leda v posmrtném světě. "Nevím, pane. Chtějí se sejít s generálem. Asi byste měl..." Grung sebou poplašeně trhl, když Raagova mohutná pěst zaduněla o dřevěnou desku a generál tyčící se nad svým podřízeným o dobrou stopu z plných plic zařval: "Nikdo mi nebude říkat, co bych měl, a co ne! Mám ti utrhnout holýma rukama hlavu a použít ji k ucpání nepřátelské kanalizace?" pár obyčejných vojáků, kteří se ocitli kolem, se tiše usmívali a přihlíželi, jak si jejich generál vychutnává ponížení svého ambiciózního podřízeného. Raag si však všiml, že někteří, zejména mladší, orkové se nesmějí, ale velmi nevraživě se na něj mračí. Zapamatoval si jejich jména a odložil jejich odklizení na později. "Když nevíš, kdo je tvůj nepřítel, zabij své přátele." Tak znělo jedno staré orcké přísloví, kterým se Generál často a rád řídil. Tradovalo se, že ho kdysi vyřkl jeden opilý šaman, když se mstil své manželce za nevěru. Raag však věřil, že přísloví pochází z hlavy nějakého velkého myslitele a zatím mu sloužilo víc než dobře.

Grung příšerně zezelenal (orcký ekvivalent rudnutí pozn. autora), něco zamumlal a vedl svého vůdce k oněm páchnoucím lidským skrčkům.

Dorazili do dřevěné "audienční" chatrče a uviděli tři hubené muže, kteří stáli celí pobledlí a rozechvělí uprostřed místnosti, obstoupeni pěticí strážných, pozorujících je pobavenými pohledy. Raag se nesmál. Opovrhoval slabostí a hlavně zabíjel slabé. A pro něj byl slabý každý slabší než on sám. "Co tu chcete?" prořízl jeho ostrý hlas ticho v místnosti. Výrazy všech v místnosti výrazně ztuhly a nebylo v nich již ani semínko pobavení. Muži si zjevně oddechli, že Generál mluví, i když ne dokonale, obecnou řečí a trochu se osmělili. Jeden muž váhavě postoupil vpřed a odkašlal si. "Ehm, pane, chci říct orčí pane... Ehm... Prostě, Generále... Přišli jsme s vámi vyjednat..." Raag strhl sekeru ze zad a bleskurychle přitiskl její ostří muži pod krk. "Orkové nevyjednávají, orkové pouze zabíjejí" vykřikl vztekle a přiblížil svůj obličej těsně k ubohému muži. Vzápětí toho litoval, protože tento člověk páchl ještě mnohem hůře, než většina ostatních příslušníků této podřadné rasy. Cítil hnůj, a to čerstvý. Rychle se odvrátil. Muž byl bělejší, než stěna, ale i přes to se tichým hlasem snažil napravit svou chybu. "Omlouvám se za... Ehm... Nepochopení. Přišli jsme vám nabídnout... Ehm... Chmm... Město. Náš cech otevře brány a zaměstná strážné... A... Ehm... Vy zatím pozabíjíte, koho budete chtít a..." větu už nedokončil, protože ho Raag chytil za krk a zvedl do výšky, kde ho pomalu dusil. Zacpal si nos a s největším odporem zařval do tváře tohoto opovrženíhodného červa: "Orkové nepotřebují pomoc lidí. Bereme si, co chceme a zabíjíme, koho chceme. A to sami. Tímto jsi urazil mou rasu. Následky si nes sám." Zesílil stisk a uchopil druhou rukou mužovu hlavu ze shora. Muži tekly po tvářích slzy strachu a jeho společníci se snažili uprchnout. Orčí hlídky jim však s dychtivým výrazem v očích zastoupily cestu. Raag zesiloval stisk a svou neuvěřitelnou silou táhl mužovu hlavu nahoru, dokud se od sebe svaly, kosti a maso neoddělili a nezůstala mu v ruce. Krev byla všude. Stráže se zazubily, a nespouštějíc zrak ze svých obětí, se zeptaly: "Co s nimi, pane? Můžeme je zabít?" Generál se na chvíli zamyslel, a potom se hrozivě zasmál, odhalujíc své žluté obří zuby. "Mám lepší nápad. Vhoďte je, i tady s Grungem, do Jámy." Grung zbledl a vytáhl svůj zahnutý meč. "Čeho jsem se dopustil, pane? Nic jsem neudělal." Raag si pohodil válečnou sekerou v ruce a usmál se vlastním hrozivým způsobem, který děsil i ty největší muže, kteří přežili setkání s ním, ve spánku. "Pustil jsi do sídla síly, orčího tábora, slabochy. Smrt v boji je víc, než si zasloužíš." Usmál se a byl na sebe hrdý. "Tomu se říká skolit dvě mouchy jednou ranou." Pomyslel si.