Kapitola 15

Kousal si nehty a očima projížděl zuřivě po horizontu krajiny. Nikde nikdo. Konvoj jel po prašné cestě někde uprostřed plání ve Špexasu. Seděl v cestovním kočáře a nedokázal v klidu sedět, přestože měl vedle sebe své dva bodyguardi a pořád měl sucho v krku. Nevěděl jestli je to tím vedrem, nebo jeho nervozitou. Začal z nervozity třást nohou.

"Pane...,jste v pořádku ?" ,zeptal se kovboj James, protože si všiml jak byl jeho pán nejistý.

Gabriel přesunul svůj zrak šedých očí, "N-Ano... Jen mi prosím nalejte trochu vody mám sucho v krku."

"Dědo, proč jste tak nervózní ?",ptalo se ho malé dítě, které také jelo v kočáře.

Generál Gabriel si povzdechl. Děti byli tak všímavé, mnohdy více než ženy.

"Tss, neřuš Generála, Sofie !", napomínal sluha Davino malou holčičku, "Nevidíš co, že je zaneprázdněn?"

"V klidu Davine, je malá.", uklidnil ho slovy Gabriel, "Jen jsem zase nesvůj. Už mi, ale nalejte trochu vody, jinak tady umřu žízní."

Kočár jel do hlavního města Špexasu Termostat. Po nepodařeném atentátu na Gabriela v Západní Říš, se Gabriel rozhodl, že radši odjede zpět ke svým do Špexasu. "Gabrieli... Nemůžeš tady zůstat, se všemi těmi povstalci a zrádci. Měl bys odjet pryč. Jsi na tohle prostě starej." To byly slova Oastera, v hlavním městě Západní Říše, pár dni po nepodařeném atentátu. I když Gabriel měl velké podezření, že Oaster zosnoval atenát sám, tak ho Oaster najednou začal posílat domů do bezpečí. Měla to být nějaká finta ? Proč vůbec zosnoval atentát, i když věděl, že nebude fungovat ? Tyto intriky patřili ke dvoru vždycky a Hlavní assasin Oaster byl těchto intrik a zrad hlavní krotitel. Bez Oastera a jemu podobnými by asi Kamerika neexistovala. Mezitím co se všichni bili na poli, nebo vedli války v kancelářích, typy jako on měli síť agentů po celém světě. Když se něco stalo, věděl to. V Kamerice se vtipkovalo ,že jestli ses pokoušel něco provést, Oaster a jeho rozvědka o tobě věděli dřív než jsi utvořil plán. Oaster byl asi jediná legální mafie v celé Kamerice. Všechny dluhy, ilegální práce, vydírací dopisy, záhadně uzavřená vyšetřování policie, drby, zprávy od agentů, tajné kontrolování pošty a zatýkání podezřelých osob, které si mysleli, že celou dobu píšou svým rodinám, ale ve skutečnosti si jen kopali vlastní hrob a dodávali otisky prstů na hlavní základnu tajné policie, všechny špinavou práci, to vše obstarával Oaster. Dalo by se říct, že jejich moto bylo: "Vy máte to co chceme, my máme vaši rodinu."

A evidentně po Gabrielovi tahle nebezpečná ryba šla. Nechápal, jaktože vydržel tak dlouho a děsil se každé noci a poté oslavoval každý 24 hodin co přežil. To vše jen kvůli tomu, že se jen tak nepodvolil. To patřilo k procesu čištění minulé vlády. Po smrti posledního prezidenta, měl Sap v plánu, nastolit novou generaci ve vládě. A ty co dělali problémy, museli pryč. Proto tu měl své dva bodyguardi a svého věrného sluhu Davineho. A ta holčička, ta byla adoptovaná u jedné z Gabrielových přibuzných. Znal ji už od malého mimina a narodila se v jedné bohatší rodině ve Vašinktonu. Bohužel její rodina zmizela a dcera byla adoptována od jeho milých známých. Gabriela znala a zajímala se o techniku a stroje co Gabriel stavěl v Termostatu. Milovala všechny ty obrovské stroje, zbraně a pokusy a často chodívala na návštěvy. Když se dozvěděla o tom, že Gabriel jede bojovat na západ, chtěla samozřejmě jet také. Rodiče nejdříve odmítali, ale nakonec je přemluvila o tom jaká to bude kulturní výměna a co vše tam uvidí. Gabriel musel slíbit, že jí ochrání od nebezpečí a jelo se. Jmenovala se Sofie a Gabriel se někdy divil jak moc byla chytrá. Možná bude mít jednou vysoké postavení ve stavebních firmách v Termostatu. Nebo bude vynalézat zbraně. A nebo bude poznávat svět fauny a flóry po celé Auzerii. Měla velké možnosti, vzhledem k tomu, že její rodina byla pohádkově bohatá.

Gabriel dopil sklenici. "Děkuji.",vděčně zašeptal a sluha Davine jen přikývl hlavou. Kovboj James si mezitím udělal pohodlí a s rukama za hlavou a kloboukem přes oči, aby na něj nesvítilo slunce usnul. V kočáře na pár minut vládlo ticho, jelikož nejupovídanějším cestujícím v tomto kočáře byl právě kovboj z venkova. Ale nakonec malá Sofie nezklamala a začala si povídat s Gabrielem.

"Dědo, proč musí být indiáni zavření v těch ehmmm... ty..."

"Myslíš rezervace?"

"Jo! Teda ano, proč tam musí být zavřený, to nemůžou žít jako normální občané Kameriky?"

Gabriel si podepřel bradu a poškrábal se za krkem. "Víš, když se tu před pár stoletími objevili první osadníci, začali hospodařit na území indiánů. začali orat pole a kácet stromy. Domorodí obyvatelé indiáni, začali vítat osadníky s otevřenou náručí a nechávali je užívat si úrodné země. Jenže osadníků přibývalo a zdroje se zmenšovali. Osadníci začali být chamtivý a začali kácet stromy hlouběji do zemí indiánů."

"Takže se indiáni nahněvali, že jim ukradli území a začali s něma bojovat ?" , hádala Sofie. "Ne... Kultura indiánů nechápe pojem vlastnictví. Jediná bytost které patří všechna zem je sama Matka Příroda. Nikomu jinému nepatří. Jenže osadníci neměli stejný názor. Každý osadník si zabral půdu a místní divokou zvěř. Indiáni nechápali, že když se osadník rozhodl zabydlet na území, že vše mu tam patřilo a že nesměli lovit "jeho" zvěř a jíst jeho jídlo. Osadníci vyháněli indiány od svých stodol a útočili na ty, co bez dovolení lovili jejich nově nabytou zvěř. Jelikož indiáni byli kočovní národy a pořád se přesouvali, neznali nic o farmaření, nebo vlastnictví. Nikdy nenarazili na chvíli, kdyby nebylo dost místa a jídla pro všechny. A tohle nedorozumění vystoupalo až do války. Indiáni zabíjeli osadníky a ty zase je. Někdy osadníci poštvávali indiánské kmeny proti sobě a harmonie nefungovala. Když se obě strany dohodli na míru a podmínkách, někdo třetí se vmísil do konfliktu a mír se zpřetrhal. Spousty indiánů padlo. Po pár staletích bojů a krátkých mírů odpor indiánů skoro vymizel. Osadníci vzali indiánům vše a indiáni se nedokázali ubránit. Velká část indiánů začala migrovat na sever daleko za hranice Černého Hřbetu a dnes jsou známi jako Čojukové. A ty tvrdohlaví zůstali v jejich domovině a byli uzavřeny do rezervací a vymezili se jim hranice jejich pohybu.Snažíme se o mír, jenže se vždycky najde někdo kdo zákon poruší a začně nový boj. A tak se pořád kolo války točí dokola. Je to smutný příběh a obávám se, že indiánská kultura je předurčena ke zkáze. " Po dokončení vyprávění se Gabriel podíval na Jamese. Byl rád, že spí, protože tohle bylo citlivé téma. Obě strany měli z části pravdu. Ale kde byla cesta na vzájemné porozumnění ? Možná ji jednou společně najdeme, pomyslel si Gabriel.

"Aha... To je hodně smutné... Víš viděla jsem v Termostatu pár indiánů. Jsou takoví rudí od slunce a takoví vážní. Ale nevypadali, že by byli vrahové. Proto jsem se zeptala, jaktože je nikdo nemá rád. Věděl jsi, že jsou dost hodně moudrý ? Jednou jsem jednoho indiána slyšela povídat příběh a byl o orlovi a hadovi a začínalo to jak-" náhle vůz zadrkotal po cestě a vůz se zatřásl. James se probudil.

"Co se děje?", ptala se Sofie.

Gabriel ani nemusel vyhlížet z okna. "Vypadá to, že jsme se dostali na hlavní silnici do Špexasu. Už nejsme daleko od Termostatu."

Termostat bylo město páry a železa. Jedno největších měst Kameriky. Byla to továrna zbraní a laboratoř pro výzkumy. Město bylo tvořeno vysokými stavbami. Byli to jako kdyby jsi na sebe postavil mnoho domů a paláců a vytvořil tím kopce železa. Všude byli jeřáby a mezi mraky lítali vzducholodě a ve vzduchu byla pára. Po ulicích jezdili parní stroje a všude byla technologie. Gabrielův konvoj jel po jednom ze železničných mostů. Termostatská obstruzivní móda překypovala ulicemi. Ženské korzety a mužské kabáty a klobouky, či cilindry. Mezi bohatšíma vrstvami dokoce i fraky a mezi chudšími jednici postačí vesty z kůže na styl kovbojů. Zvuky ocelových ran a tupé rány kladiv. Železné ulice vyplněné ozdobami a květinami a na věžích vlají vlajky Špexasu. Ozubené kolo. Hudba vycházející z barů a hospod a po ulicích se prohánějí motorkáři, divoká subkultura nové generace, na svých vytuněných motorkách. Povoz dojel před rezidenci Gabriela. Velká brána se otevřela a vyšla uvítací delegace. "Vítej Gabrieli!" ,zvolal jeho starý přítel Aaron Richards, "Jak se daří milostpane?" tropil si z něho srandu Aaron. Gabriel se zasmál, "Jsem rád že tě zase vidím!"

Byl zase doma.