Kapitola 3

"Tak pojďte vy buřtožrouti!" rozlehl se Desmondův hlas přes celou jeho rozložitou armádu. Armáda se dala do pohybu tempem posraného šneka. Po dvaceti minutách šouravé chůze se třemi přestávkami se vojsko zastavilo. Nechápal, co se ZASE stalo. Posledně jednomu "vojákovi" upadla sušenka, a když se pro ni sehnul, nedokázal se zase zvednout. Rozhlédl se po tvářích své jednotky. Všichni byli červení námahou, zpocení a měli drobky kolem pusy. Občas se sám sebe ptal "Je tohle vůbec armáda?" Potom si ale rychle odpověděl: "Jasně, že NE!" Stačilo se podívat na pár náhodných vojáků v davu. Jeden měl na hlavě přilbu z melounu a okolo pasu místo pásku kolo špekáčků. Jiný držel v každé ruce jednu okurku a Desmond si všiml, že z jeho pochvy na meč také jedna čouhala. Zdálo se, že jeho jednotka toto tažení nevnímá jako expedici na záchranu vlasti před strašným nepřítelem, ale spíš jako výlet zakončený piknikem. "Počkat, támhle jednomu vojákovi teče krev!" uviděl. Že by prasoopice útočily? "Aha, to je kečup." Doufal, že prasoopice je rozmetají co nejdřív, jinak to asi udělá sám místo nich.

Zavolal k sobě hlavního důstojníka. "Proč stojíme?" zeptal se ho a v duchu uvažoval, zda by neměl o pohybu armády rozhodovat on, jakožto vrchní generál, ne jeho líní obtloustlí vojáci... "Svah je moc...uff... strmý." Odvětil důstojník a otřel si čelo. Desmond se zahleděl na naprosto rovnou cestu před sebou a malý kopeček v dáli, ke kterému se přiblížili za celý svůj pochod asi o čtyři sta metrů. Ovládat svůj hněv mu činilo čím dál tím větší problémy. "Půjdeme přes kopec." Řekl přísným hlasem možná až moc hlasitě. Když uviděl nelibost vojáků a zaslechl mumlání typu "Leda, že mě tam vyvalíte.", "Vsaďte se, že tam nebude ani ochutnávka zdarma." a "Doufám, že si na tom pyromanovi budu moct opéct špekáčky, až ho potkáme.", došla mu trpělivost a zařval: "Pokud ten kopec nepřejdou všichni muži z obou divizí do setmění, budou k večeři dietní hamburgery!" Rychlost armády se zdesetinásobila.

Desmond se zastavil a dal pokyn zastavit svou asi stočlenou kolonu. Přes pole až do dáli se táhly hnědobílé chlupaté hromádky. "Co to je?" Zeptal se a zamířil k jedné. "Králíci, pane." Odvětil nějaký voják veterán, který nejspíš už někdy na nějakém vojenském tažení byl, protože pořád dokola omílal zajímavosti o prasoopicích, skřetech, goblinech a jitrocelu. Desmond zvedl nejbližší hromádku a opravdu. Z chlupatého kožíšku trčel čumáček a dvě velké uši. Co se jim ale všem stalo? "Prasoopice je používají místo toaleťáku. Mají opravdu hebkou srst." "Zajímavé odvětil Desmond." Chvíli si prohlížel tělíčko ve své ruce. "POČKAT!!!" vykřikl a rychle ho pustil. Pochopil, proč jsou králíci skoro celí hnědě zbarvení a jen místy bílí. Začal zuřivě otírat ruku o trávu a lil na ní vodu ve velkém, aby se zbavil výplodu prasoopičích střev, který na ní zůstal. Neúspěšně. "Asi jí budu muset useknout." Polekal se. Naštěstí po půl hodině hnus pustil. "Fuj, to je ale sračka..." ulevil si. "To máte pravdu, generále, doslova sračka..." Rozhodl se, že pokud tohle utrpení přežije, stane se vegetariánem. Minimálně králičí maso už nikdy jíst nebude. Přesto měl však tento incident alespoň jednu výhodu, i když mu to tak zezačátku vůbec nepřipadalo. Nyní věděli, že prasoopice tudy musely nedávno projít...